Pohádka pro malé i doslělé :)

O Medvědovi a Ježkovi

 

Byl takhle jednou jeden Medvěd a ten měl domeček v lese. Bydlel tam již hodně dlouho sám, však to byl medvěd samotář a tak si dlouho vystačil jen se svou vlastní fantazií. Ale jednou po obědě, kdy hrál šachy sám proti sobě, jak to vždy tak dělával, si najednou řekl, že už ho to nebaví bejt sám. Inu, napadlo ho, že si to musí zařídit tak, aby měl kamarády. Ale jak se takový kamarádi hledají? Kde jsou? A jak se poznají a zařizují? Rostou na stromě? Jsou velcí nebo malí? Mají nějakou zvláštní barvu, podle které je pozná? Věděl jen to, že chce kamarády najít. Vzal si tedy košík, jako když chodívával na houby a šel je hledat. Když přeci dokáže najít pravý hřiby, tak přeci najde i pravý kamarády. Chce to jen trpělivost a vytrvalost jako při hledání hub. Tak šel do lesa. Tam všude samej strom, strom, strom, no hodněkrát by se muselo říct strom, aby se mohlo napsat, jak velkej byl ten les. A medvěd šel a šel. Šel do kopce a z kopce, nahoru a dolu, dolu a nahoru, tam a sem a sem a tam a tam a tam a sem a sem - a po kamarádech ani stopa. Nikde žádní kamarádi.

 Bylo léto, sluníčko svítí a medvědovi bylo horko.  No, byl přeci v kožichu, a to není žádná bžunda chodit v létě v kožichu. A tak se posadil na pařez, aby si odpočinul. „Už jsem se díval všude, koukal jsem se do korun stromů, za kmeny, pod kameny, u vody, za keřem, v ostružiní, u smrků, u jedlí i borovic, ale nikde žádnej kamarád není.“

Promnul si tlapou oči, podrbal se za uchem a najednou vidí před sebou takovou kulatou věc, která má všude bodlinky. Kouká na ní a říká si: co to je? To je ale divná věc. Má to bodlinky. To nějaký vzácný jablko s divnou slupkou? To jsem ještě neviděl. Jak se to jí? To se člověk musí popíchat, když si ho chce sníst. A kde to roste? Podíval se nad stromy nad sebou a tam byly jen smrky. No, na smrcích jsou jen šišky, takže to jablko není a do šišky to má taky daleko. Nebo je to míček? Ale kdo by si s ním hrál. Raketu by to hned proděravělo, kopat do toho taky nešlo - to by bolelo. A co když to upadlo ze zobáku nějakýmu ptákovi, když letěl nad lesem. Mohl by v tom být třeba kouzelný bonbón, kterej když sním, narostou mi křídla a budu si moct lítat všude po světě a tak najdu jistě kamarády.  Medvěd byl proslulý svou bujnou fantazií (tuto proslulost si rovněž vyfantazíroval), proto si dokázal hrát tak dlouho sám a podobné představy nebyly u něho žádnou výjimkou.

Zvednul se z pařezu a shýbnul se pro košík, že ten bodlinkatý obal rozbalí a sní si hned ten kouzelný bonbón. Ale zaslechne šustění, otočí se a bonbón je najednou kousek dál. Ten bonbón je krom toho, že je kouzelnej, je taky nějakej utíkací. Vezme košík, znova uslyší šustění, otočí se a bonbon je fuč. Pryč, zmizel, není. To je škoda, řekne si medvěd. Mohl sem mít bonbón, ještě k tomu kouzelnej, narostli by mi křídla, ale on mi zdrhne někam pryč. V tom uslyší zase šustění a vidí, jak si to ten bodlinkatej bonbon s malinkýma nožičkama dělá ťapy, ťapy, ťapy - do vysoký trávy. Medvěd je z toho už tak překvapenej, že na utíkající bonbón zavolá. Počkej, prosím tě! Bonbon se náhle zastaví, otočí se a z bodlinek vykoukne malej roztomilej obličej s malýma očičkama a pusinkou, která mu řekne: To tak, vždyť mě chceš sníst, zblajznout jak nějakej bonbon. Takhle si kamarády nenajdeš! Počkej, řekl medvěd, ty víš, kde jsou kamarádi? No, vím, ale to ti řeknu, až když mi slíbíš, že mě nebudeš chtít sníst. Slibuju, řekl medvěd, jen mi to prosím řekni. Za prvý, řekl bonbon, nejsem bonbon, jsem nějakej Ježek z Ježkových Vočí. Ty bodliny mám jako máš ty svý chlupy. Ty máš drápy, svaly, zuby, já mám bodliny, víš.  To mě těší, pane Ježku, já jsem nějakej Medvěd z rodu Brumlů z Medvědova u Chlupatic. Ahoj, řekl Ježek, Ahoj, řekl Medvěd. A jak se takovej kamarád pozná? Ježek: No, pozná, no, to se pozná, to se nedá říct, to se buď pozná anebo nepozná.  Hmmm, řekl medvěd a podrbal se za uchem. No, nějak to musí vypadat ten kamarád ne? Má to oči a mluví to? Jo, to taky, ale hlavně se kamarádi nerozbalujou a nejí se. Aha, řekl Medvěd a podrbal se za uchem. A ještě něco. No, kamarádi se mají rádi, povídají si, pomáhají si, dělí se o jídlo a pití a tak. Já bych se rád rozdělil, ale nemám kamaráda, řekl medvěd. No, tak bysme mohli bejt kamarádi, říká Ježek. Je s tebou sranda, vypadáš i přes ty drápy a zuby s košíčkem v ruce docela věrohodně. Tak já tě pozvu k sobě domů na oběd, Ježku, řekl Medvěd.  A máš jablka, zeptal se Ježek. To víš, že mám! Plnej sklep! Tak to bude mošt, řekl si pro sebe Ježek. Skvělý, řekl Medvěd. Skvělý, řekl Ježek. Tak tlapu na to, řekl Medvěd. Bodlinu na to, řekl Ježek. A poté se řekli si navzájem:

V dobrym i ve zlym, s medem i bez medu,
bez jablek i s jabkama, bez medvědic, bez ježic,
bodlinou pích a tlapkou bác, ať žije můj kamarád!

 

 

Medvěd a Ježek v chaloupce

A tak se stalo, že medvěd našel nového kamaráda. „Né nadarmo se brumlá: „kdo hledá, ten najde“, jak stalo v knize starého proroka velkého Med Věda, kterou měl každý medvěd vedle velké knihy o medu, říká Medvěd Ježkovi. Moje máma mi říkala, Medvěde, ty knihy jsou pro nás jako pravé a levé oko, bez těhle knih v životě pořádně nic neuvidíš. A musím jí dát za pravdu, že mi nemazala med kolem huby. No, mě máma říkala, nebodej na to učení, nebodej na to učení, říká Ježek. A já na to bodal a bodal a raději jsem si s kamarádama nechal narůst pořádnýho ježoura a furt jsme kalili mošt. A tak mě kvůli tomu nevzali na Ježkovu konzervatoř. Chtěl jsem hrát na bicí, ale jak jsem se málo učil, vždycky jsem propích nešikovně bodlinou blánu od bubnů. Teď nechávám kvasit mošt, takže to bylo k užitku. Mám nejlepší mošt z celých Bučin a ježkové si pro něj jezdí až ze Smrčin, Mechových nížin a posílám ho až do Háje.

       A máš taky žízeň? Mošt to není, říká Medvěd. Je to takový speciální pití, dobrý pití, je to dělaný z medu a tajných přísad. Říkám tomu medovina. Mám totiž trochu pocit viny, když ten med beru v lese včelám z úlů, ale holt tradice je tradice, chuť je chuť.  Recepis je po starym praprapraprapraprapradědovi. Ten ještě prej pamatoval starý časy, kdy v řekách netekla voda, ale med. Stromy, když chtěli brečet, tak nebrečeli smůlu, ale med. Jo, to byly časy. Jo, starej blumla, ťukneme si spolu na starýho předka. Jo, starej brumla, kterej vymyslel tenhle skvělej nápoj.

 

Starej Blumla
pořád cumlá

a co cumlá nikdo neví,

protože to neprozradí.

A my se máme rádi,

jako kamarádi,

my jsme z jedný medvědice,

pijeme si z dřevěnice.

Když se Ježek napil, zasvítili mu očíčka, naježili se mu bodliny a zvolal: v jakém velkém omylu jsem celý život žil, mošt je minulost, ať žije nápoj, jenž jsem právě pil. Medvěde, uděláme spolu velkej byznys, tohle změní všem zvířátkům život. A Medvěd se usmál a nalil další dřevěnici. Konec.

podzim 2012