Zajímavá anotace na S/VÍ/TÁNÍ na stránkách městské knihovny v Praze - ZDE

Klíč

Klíč
-leden 2015-


Klíč od domova
se jistě ztratil
vypadnul
z kapsy
při běhu který ověřoval
zda ten zvířecí zvuk
a byl v něm boj o něco
naléhavého
není bojem slepice
která spadla do tuhé vody
avšak byl to boj o život
boj kachny a kačera
o nový život navíc

vydat se dvakrát
třikrát
po stopách vlastních kroků
do minulosti
po stopách
až vystopuješ
opět vlastní tělo
a uvnitř sebe
pod vrstvami
nalezneš

zatímco jsou mobilizovány síly
král vyslal své nejschopnější
k vyhledání kamene
který mění zemi na nebe
nebe širočirá pláň svobody
obývá tvé nitro

a klíč nacházíš u sebe
vychází jitro
ptáče vypadnuté z hnízda
nalézá svá křídla

Pohádka pro malé i doslělé :)

O Medvědovi a Ježkovi

 

Byl takhle jednou jeden Medvěd a ten měl domeček v lese. Bydlel tam již hodně dlouho sám, však to byl medvěd samotář a tak si dlouho vystačil jen se svou vlastní fantazií. Ale jednou po obědě, kdy hrál šachy sám proti sobě, jak to vždy tak dělával, si najednou řekl, že už ho to nebaví bejt sám. Inu, napadlo ho, že si to musí zařídit tak, aby měl kamarády. Ale jak se takový kamarádi hledají? Kde jsou? A jak se poznají a zařizují? Rostou na stromě? Jsou velcí nebo malí? Mají nějakou zvláštní barvu, podle které je pozná? Věděl jen to, že chce kamarády najít. Vzal si tedy košík, jako když chodívával na houby a šel je hledat. Když přeci dokáže najít pravý hřiby, tak přeci najde i pravý kamarády. Chce to jen trpělivost a vytrvalost jako při hledání hub. Tak šel do lesa. Tam všude samej strom, strom, strom, no hodněkrát by se muselo říct strom, aby se mohlo napsat, jak velkej byl ten les. A medvěd šel a šel. Šel do kopce a z kopce, nahoru a dolu, dolu a nahoru, tam a sem a sem a tam a tam a tam a sem a sem - a po kamarádech ani stopa. Nikde žádní kamarádi.

 Bylo léto, sluníčko svítí a medvědovi bylo horko.  No, byl přeci v kožichu, a to není žádná bžunda chodit v létě v kožichu. A tak se posadil na pařez, aby si odpočinul. „Už jsem se díval všude, koukal jsem se do korun stromů, za kmeny, pod kameny, u vody, za keřem, v ostružiní, u smrků, u jedlí i borovic, ale nikde žádnej kamarád není.“

Promnul si tlapou oči, podrbal se za uchem a najednou vidí před sebou takovou kulatou věc, která má všude bodlinky. Kouká na ní a říká si: co to je? To je ale divná věc. Má to bodlinky. To nějaký vzácný jablko s divnou slupkou? To jsem ještě neviděl. Jak se to jí? To se člověk musí popíchat, když si ho chce sníst. A kde to roste? Podíval se nad stromy nad sebou a tam byly jen smrky. No, na smrcích jsou jen šišky, takže to jablko není a do šišky to má taky daleko. Nebo je to míček? Ale kdo by si s ním hrál. Raketu by to hned proděravělo, kopat do toho taky nešlo - to by bolelo. A co když to upadlo ze zobáku nějakýmu ptákovi, když letěl nad lesem. Mohl by v tom být třeba kouzelný bonbón, kterej když sním, narostou mi křídla a budu si moct lítat všude po světě a tak najdu jistě kamarády.  Medvěd byl proslulý svou bujnou fantazií (tuto proslulost si rovněž vyfantazíroval), proto si dokázal hrát tak dlouho sám a podobné představy nebyly u něho žádnou výjimkou.

Zvednul se z pařezu a shýbnul se pro košík, že ten bodlinkatý obal rozbalí a sní si hned ten kouzelný bonbón. Ale zaslechne šustění, otočí se a bonbón je najednou kousek dál. Ten bonbón je krom toho, že je kouzelnej, je taky nějakej utíkací. Vezme košík, znova uslyší šustění, otočí se a bonbon je fuč. Pryč, zmizel, není. To je škoda, řekne si medvěd. Mohl sem mít bonbón, ještě k tomu kouzelnej, narostli by mi křídla, ale on mi zdrhne někam pryč. V tom uslyší zase šustění a vidí, jak si to ten bodlinkatej bonbon s malinkýma nožičkama dělá ťapy, ťapy, ťapy - do vysoký trávy. Medvěd je z toho už tak překvapenej, že na utíkající bonbón zavolá. Počkej, prosím tě! Bonbon se náhle zastaví, otočí se a z bodlinek vykoukne malej roztomilej obličej s malýma očičkama a pusinkou, která mu řekne: To tak, vždyť mě chceš sníst, zblajznout jak nějakej bonbon. Takhle si kamarády nenajdeš! Počkej, řekl medvěd, ty víš, kde jsou kamarádi? No, vím, ale to ti řeknu, až když mi slíbíš, že mě nebudeš chtít sníst. Slibuju, řekl medvěd, jen mi to prosím řekni. Za prvý, řekl bonbon, nejsem bonbon, jsem nějakej Ježek z Ježkových Vočí. Ty bodliny mám jako máš ty svý chlupy. Ty máš drápy, svaly, zuby, já mám bodliny, víš.  To mě těší, pane Ježku, já jsem nějakej Medvěd z rodu Brumlů z Medvědova u Chlupatic. Ahoj, řekl Ježek, Ahoj, řekl Medvěd. A jak se takovej kamarád pozná? Ježek: No, pozná, no, to se pozná, to se nedá říct, to se buď pozná anebo nepozná.  Hmmm, řekl medvěd a podrbal se za uchem. No, nějak to musí vypadat ten kamarád ne? Má to oči a mluví to? Jo, to taky, ale hlavně se kamarádi nerozbalujou a nejí se. Aha, řekl Medvěd a podrbal se za uchem. A ještě něco. No, kamarádi se mají rádi, povídají si, pomáhají si, dělí se o jídlo a pití a tak. Já bych se rád rozdělil, ale nemám kamaráda, řekl medvěd. No, tak bysme mohli bejt kamarádi, říká Ježek. Je s tebou sranda, vypadáš i přes ty drápy a zuby s košíčkem v ruce docela věrohodně. Tak já tě pozvu k sobě domů na oběd, Ježku, řekl Medvěd.  A máš jablka, zeptal se Ježek. To víš, že mám! Plnej sklep! Tak to bude mošt, řekl si pro sebe Ježek. Skvělý, řekl Medvěd. Skvělý, řekl Ježek. Tak tlapu na to, řekl Medvěd. Bodlinu na to, řekl Ježek. A poté se řekli si navzájem:

V dobrym i ve zlym, s medem i bez medu,
bez jablek i s jabkama, bez medvědic, bez ježic,
bodlinou pích a tlapkou bác, ať žije můj kamarád!

 

 

Medvěd a Ježek v chaloupce

A tak se stalo, že medvěd našel nového kamaráda. „Né nadarmo se brumlá: „kdo hledá, ten najde“, jak stalo v knize starého proroka velkého Med Věda, kterou měl každý medvěd vedle velké knihy o medu, říká Medvěd Ježkovi. Moje máma mi říkala, Medvěde, ty knihy jsou pro nás jako pravé a levé oko, bez těhle knih v životě pořádně nic neuvidíš. A musím jí dát za pravdu, že mi nemazala med kolem huby. No, mě máma říkala, nebodej na to učení, nebodej na to učení, říká Ježek. A já na to bodal a bodal a raději jsem si s kamarádama nechal narůst pořádnýho ježoura a furt jsme kalili mošt. A tak mě kvůli tomu nevzali na Ježkovu konzervatoř. Chtěl jsem hrát na bicí, ale jak jsem se málo učil, vždycky jsem propích nešikovně bodlinou blánu od bubnů. Teď nechávám kvasit mošt, takže to bylo k užitku. Mám nejlepší mošt z celých Bučin a ježkové si pro něj jezdí až ze Smrčin, Mechových nížin a posílám ho až do Háje.

       A máš taky žízeň? Mošt to není, říká Medvěd. Je to takový speciální pití, dobrý pití, je to dělaný z medu a tajných přísad. Říkám tomu medovina. Mám totiž trochu pocit viny, když ten med beru v lese včelám z úlů, ale holt tradice je tradice, chuť je chuť.  Recepis je po starym praprapraprapraprapradědovi. Ten ještě prej pamatoval starý časy, kdy v řekách netekla voda, ale med. Stromy, když chtěli brečet, tak nebrečeli smůlu, ale med. Jo, to byly časy. Jo, starej blumla, ťukneme si spolu na starýho předka. Jo, starej brumla, kterej vymyslel tenhle skvělej nápoj.

 

Starej Blumla
pořád cumlá

a co cumlá nikdo neví,

protože to neprozradí.

A my se máme rádi,

jako kamarádi,

my jsme z jedný medvědice,

pijeme si z dřevěnice.

Když se Ježek napil, zasvítili mu očíčka, naježili se mu bodliny a zvolal: v jakém velkém omylu jsem celý život žil, mošt je minulost, ať žije nápoj, jenž jsem právě pil. Medvěde, uděláme spolu velkej byznys, tohle změní všem zvířátkům život. A Medvěd se usmál a nalil další dřevěnici. Konec.

podzim 2012

Text I. - l eden 2015

Včera jsem měl geniální báseň
na jazyku
ale polkl jsem jí
jako ušlechtilý hlen
jenž musel zůstati doma

možná že taková báseň Zen
ránu do témě
a budiž probuzen

Holub si zobákem
načechrává křídla
prostor neprotnut
pole ladem
ruka pokládající kámen
kruhy jež maluje na hladině
uschovány v něm
mlčí

(snad blázen když
sám k sobě mluvíš?
říkáš si a nikdo to neslyší
- stejně by to mu nikdo nerozuměl)

Je těžký zastavit tu mašinu
myšlení co válcuje cestu vpřed
vidět z vlaku nebeskou krajinu
a ona po nikom nic nechce
vidět třepotající se srdíčko
vylétat oknem ven
jak z klece

I děs jako z horroru z očí
čtoucí řádky bankovního výpisu
Neznámé cizí netvé neštěstí
ač se zdá tvá účast slova či čin mysli
takový
mini stěr z toho vnitra
to oddrolí
jako hmyz přilepenej na stavebním kameni
co překáží úmyslu

Není to tak
tvůj prd do noci
a může být i zatajený
drží pohromadě celý vesmír

ale o tom
Sakra
těžko psát
Buddha
snad Wittgenstein ho musel znát
nemluvil o věcech,
o kterých nešlo mluvit
mlčel
a o tom právě píšu

piš

a tím     
snad jen
rozezvučet mříž

Umění

Umění

Chystáš se dělat umění?
zanášet do jemných kontur
úmysly představ
a pustit nával krásy ven
pustit psy do prostranství volnosti
nechat se nést
letmým zábleskem:

ledová pláň a jisté stromy
ovzduší křišťálu
sluneční svatozář
plynutí vody pod ledem
a lidé v čepicích
vůně
dřevo v oheň
se měnící
ruce nad ním
ústa mlčící
oči plamínky
zevnitř ven tančí

Chystám se
ale umění
to největší je právě zde

někdy mi leze krkem
hrnec vybublá a přeteče
přesto je to chyba
snažíš-li se vymezit svobodu
poručit řece aby tekla pomaleji
nově zbudovaným řečištěm
jímž teče náš druh
stejně se vrací do původního
neporučíš
aby její hudba nepronikala
až k tobě
když se rozezní

říkáš
obdivuji to umění
obdivuji to světlo
jehož paprsek
je zatajená láska
jestliže je ještě někde totiž Bůh
tak je právě v této všednosti
v těchto bezkřídlých andělech
v těchto očích
v těchto dětech

toto je mé největší umění
vše ostatní bude již druhotné
keramika
malování
řekla
mé nejúžasnější umění
jsou tyto děti

 

 

 

(leden 2015)

"Recenze" a ukázka z knihy Antonína Šlechty – 7 pádů smrti.

V příbězích knihy Antonína Šlechty se setkáváme s křehkostí a pomíjivostí lidského života, která nám ukazuje upřímně a bez příkras realitu všedních dnů obyčejných lidí s tu a tam problikávajícím světlem cesty, jež vede k ukončení strasti. Kniha k zamyšlení, plná neotřelých výrazů, metafor i humoru, ale především burcující ze snu „trvanlivosti“ všeho světského. Kniha ovlivněná buddhistickou naukou dle Učení Fráni Drtikola.

Ukázka

(…) Hlavou se rozeběhly myšlenky, jedna černější nežli druhá. Motaly se opile hlavou jako Píďa s Malichem, když vystoupí z oranžové multikáry na konci šichty. Zauzlovaly se a křivily, průsvitněly a matněly v přicházejícím spánku. Pan Konoupek, ostatně jako vždycky, nepřišel na to, kdy se myšlenky změnily v sen, kdy se bdění změnilo ve spánek. Zkoušel to již mnohokrát předtím, ale nikdy ten bod, tu chvíli, to místo nezachytil, vše se rozplynulo, zapomnělo, rozostřeno a zastřeno spánkem.

    Jaký důvod může vést člověka k tomu, aby bilancoval, co ho přiměje, aby uzavřel dosavadní své konání do uvozovek a podtrhnul ho tlustým barevným perem? Snad to může být kulaté výročí a posezení nad ještě kulatějším dortem se spoustou svíček, aby bylo lépe vidět dovršení zdařilého díla jakéhokoli druhu, kdy hodnotíme dosavadní své konání za zvuků létajících špuntů šampaňského, aby nás bylo více slyšet, aby každý věděl. Nebo nás nemoc, neštěstí či smrt blízké osoby surově donutí ohlédnout se zpět. Pan Konoupek se v tom zmatku pomalu ztrácel. Možná se ztrácel do snu, možná upadal do spánku.    V polobdění, v polosnu rozjímal dál. Důvod asi může být všelijaký, každý okamžik možná měl by být tím důvodem. Shrne pan Konoupek bilancované na jednu velkou hromadu, nebo ji naopak raději roztřídí do vícera kupiček podle důležitosti? Cosi se v něm bouří a nedá mu pokoje. Ne, takhle rozhodně ne!     Včerejší den mu uplynul v řece času, již nikdy nenastane, zítřek na něho nejistě bliká na obzoru v iluzorních možnostech neutuchajících přání jeho posledního dvouměsíčního nuceného výseku. To jenom v tuto chvíli, pro tento okamžik se pan Konoupek cítí opravdový, jsoucí a uchopitelný. Jedině v tomto okamžiku, právě teď a stále teď je celým a úplným životem, ničím nedělitelný, nedefinovatelný, a to jeví  se mu jedinou a jedinečnou bilancí jeho konání, jeho života. Přítomný okamžik. Ano, není potřeba jiného zhodnocení  účelu a smyslu života, než aby ho uchopil a splynul s ním v přítomném okamžiku.  (…) 

(ukázka ze strany 100-101)

Kniha lze zakoupit ZDE