"Recenze" a ukázka z knihy Antonína Šlechty – 7 pádů smrti.

V příbězích knihy Antonína Šlechty se setkáváme s křehkostí a pomíjivostí lidského života, která nám ukazuje upřímně a bez příkras realitu všedních dnů obyčejných lidí s tu a tam problikávajícím světlem cesty, jež vede k ukončení strasti. Kniha k zamyšlení, plná neotřelých výrazů, metafor i humoru, ale především burcující ze snu „trvanlivosti“ všeho světského. Kniha ovlivněná buddhistickou naukou dle Učení Fráni Drtikola.

Ukázka

(…) Hlavou se rozeběhly myšlenky, jedna černější nežli druhá. Motaly se opile hlavou jako Píďa s Malichem, když vystoupí z oranžové multikáry na konci šichty. Zauzlovaly se a křivily, průsvitněly a matněly v přicházejícím spánku. Pan Konoupek, ostatně jako vždycky, nepřišel na to, kdy se myšlenky změnily v sen, kdy se bdění změnilo ve spánek. Zkoušel to již mnohokrát předtím, ale nikdy ten bod, tu chvíli, to místo nezachytil, vše se rozplynulo, zapomnělo, rozostřeno a zastřeno spánkem.

    Jaký důvod může vést člověka k tomu, aby bilancoval, co ho přiměje, aby uzavřel dosavadní své konání do uvozovek a podtrhnul ho tlustým barevným perem? Snad to může být kulaté výročí a posezení nad ještě kulatějším dortem se spoustou svíček, aby bylo lépe vidět dovršení zdařilého díla jakéhokoli druhu, kdy hodnotíme dosavadní své konání za zvuků létajících špuntů šampaňského, aby nás bylo více slyšet, aby každý věděl. Nebo nás nemoc, neštěstí či smrt blízké osoby surově donutí ohlédnout se zpět. Pan Konoupek se v tom zmatku pomalu ztrácel. Možná se ztrácel do snu, možná upadal do spánku.    V polobdění, v polosnu rozjímal dál. Důvod asi může být všelijaký, každý okamžik možná měl by být tím důvodem. Shrne pan Konoupek bilancované na jednu velkou hromadu, nebo ji naopak raději roztřídí do vícera kupiček podle důležitosti? Cosi se v něm bouří a nedá mu pokoje. Ne, takhle rozhodně ne!     Včerejší den mu uplynul v řece času, již nikdy nenastane, zítřek na něho nejistě bliká na obzoru v iluzorních možnostech neutuchajících přání jeho posledního dvouměsíčního nuceného výseku. To jenom v tuto chvíli, pro tento okamžik se pan Konoupek cítí opravdový, jsoucí a uchopitelný. Jedině v tomto okamžiku, právě teď a stále teď je celým a úplným životem, ničím nedělitelný, nedefinovatelný, a to jeví  se mu jedinou a jedinečnou bilancí jeho konání, jeho života. Přítomný okamžik. Ano, není potřeba jiného zhodnocení  účelu a smyslu života, než aby ho uchopil a splynul s ním v přítomném okamžiku.  (…) 

(ukázka ze strany 100-101)

Kniha lze zakoupit ZDE

Úryvek básně  Sedmnáctiletá procházka - z pořadu Zelené peří (10.12.2009 21:05) - Český rozhlas 2

Odkazy na básně

Básně na Totemu

Řada básní z knihy Svítání k poslechu v rozhlasovém pořadu Zelené peří

Slavíci nad Otavou - setkání básníků ze Strakonic a okolí - zde

Recenze: Jan Lípa - Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení

 

Jan Lípa - Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení

Recenze Michala Štěpánka

Autorem knihy "Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení" je Jan Lípa (1975), nejmladší žák Evžena Štekla, který byl přímým žákem Františka Drtikola. Autor v ní přibližuje duchovní cestu Patriarchy českého buddhismu a Velkého Arahata - Fráni Drtikola na základě své realizace této cesty.

Kniha, která vyšla v nakladatelství Svět s úvodním slovem předního českého znalce buddhismu PhDr. Jiřího Holby, PhD. - a s předmluvou dalšího žáka Evžena Štekla - Pavla Šolce, zaujme vedle obsahu také svou grafickou stránkou od Radany Lencové, (autorky comenia scriptu) či autorovou originální záložkou s vyobrazením čakramů spolu s návodem na jejich cvičení.

V celkem pěti kapitolách je zde z nejrůznějších úhlů pohledu představena celá duchovní praxe Učení Fráni Drtikola. Tu a tam zde zaznívá i živý dialog mezi žákem a Mistrem, jak jej během společných promluv zaznamenal sám autor, jenž tyto rozmluvy a rady na základě svých vlastních zkušeností dále rozvádí a osvětluje. Naprostými novinkami v textech o Františku Drtikolovi je autorovo zdůraznění ženského principu, které je patrné již při prvním otevření knihy, nebo momenty, kdy autor zcela otevřeně promlouvá o tzv. magických silách a možnostech jejich získání touto duchovní praxí. Však láska a oddanost k Pravdě je onou magickou silou, která nás jistě přivede k Poznání nejvyššímu.

Lípa bezprostředně navazuje na knihu Evžena Štekla Síla Moudrosti (1992 a 1994). Podobně jako ona živě zachycuje Drtikolův duchovní odkaz a nabízí pronikavý vhled do duchovní tématiky buddhismu s důrazem na cvičení čakramů (ano, to samé cvičení, které dostal od svého učitele Marpy proslulý jogín Milarepa), bdění a praxi nemyšlení, zároveň přibližuje prostými slovy nejhlubší otázky duchovního uskutečnění, a předkládá především to nejdůležitější, podrobný návod „jak na to“. Tudíž při zdánlivě krátkém rozsahu (112 stran) a malém formátu, je tato kniha určena pro dlouhodobé studium a stává se výzvou pro pilnou práci na sobě samém. Bude tedy více než dobrým rádcem při duchovním hledání a nacházení, který může být kdykoliv při ruce či kapse.  

Dle mého názoru je pak jistě vrcholem knihy kapitola o praxi Nemyšlení, k níž se dostáváme, jak už název napovídá, právě od cvičení čakramů. Praxe Nemyšlení je v podstatě vrcholem nejen Drtikolovy nauky, ale každé duchovní realizace. V dodatku knihy nalezneme rovněž životopis Evžena Štekla či poprvé zveřejněné Drtikolovy výňatky Ramačárakovy z jeho  Vědy o dechu.

Články či kapitoly jsem mnohokráte četl před uspořádáním a rozvedením do této knihy, a tak jako dlouhodobý praktikující Učení FD mohu ocenit i z časového hlediska jejich přínos pro duchovní pokrok. Lípa upozorňuje, že i běžný člověk v západním světě může dosáhnout duchovního cíle (tím spíše, že tento Cíl je tu stále), že k tomu není třeba žádných speciálních podmínek či prostředí, ba ony podmínky, které každý jednotlivý člověk má, jsou právě těmi nejlepšími pro jeho duchovní pokrok - avšak bez práce to nepůjde. Slovy Fráni Drtikola je k tomu zapotřebí velká trpělivost, velká vytrvalost a velká odvaha!

Četba této knihy se může stát pozornému čtenáři meditací samotnou, čímž může rozzářit to, co se skrývá za slovy. Můžu směle prohlásit, že by tato kniha neměla chybět v knihovně každého poctivého duchovního poutníka.

 

František Drtikol je u nás i ve světě známý zejména pro své fotografické umění. Byl hlavním představitelem stylu Art Deco a umělcem, který jedinečným způsobem užíval světlo v umělecké fotografii, především v aktu. Jedinečným způsobem ovšem přizpůsobil i buddhistické učení západnímu člověku a jeho smýšlení, a to již široké veřejnosti není tolik známo. Mimochodem Egon Bondy, jeden z řady návštěvníků Drtikola, kterými byli mimo jiné na příklad Bedřich Hejhal, Pierre de Lasenic, Jára Kočí, František Bardon, Květoslav Minařík, manželé Tomášovi a další, jej prohlásil za patriarchu českého buddhismu. Drtikolův žák Evžen Štekl o tom napsal v knize Síla Moudrosti, která je interpretací Drtikolova učení, že ten, kdo jej znal, stál Drtikol-člověk výše, nežli Drtikol-umělec. Tím je míněna především jeho duchovní velikost, s níž dokázal předat nejhlubší duchovní pravdy. A v tomto poslání pokračuje v linii Učení Fráni Drtikola právě Jan Lípa.

 

 

23.12.2014  vyšla v nakladatelství Antonín Šlechta debutová kniha básní Svítání

Michal Štěpánek /1984/ si vymezil tematické podloží této své prvotiny už v pointě čelné básně sbírky: „…chtěl bych poznat boha. Sílu, která to tady řídí…, ale jak si s ním promluvím, když se nedomluvím ani sám se sebou…“ Filozoficky tedy můžeme kompozici jednotlivých textů „Svítání“ a řazení jejich oddílů/autor je předkládá ve vzestupné dataci/ definovat jako dokladovou ilustraci jednoho ontologického procesu – vědomě motivované prorůstání mnohotvářným „jsoucnem“ v pocitově rozjitřené duchovní i smyslové percepci. Spodní úvahový proud většiny básní vede tudíž tokem zdůvěrněného vnitřního dialogu, přičemž básníkovo alter ego je zástupně ztotožněno se čtenářem, jemuž se toto vše předkládá ve formě právě se odbývající psychické nebo fyzické události, kterou nelze ponechat bez povšimnutí. /.../
Použito z doslovu Mirka Kováříka

V souhrnu přináší sbírka výpověď o tom, jak může vypadat duchovní vývoj člověka "západu", jenž se nevyčleňuje ze společnosti a usiluje o duchovní realizaci. Proto se v řadě textů přímo objevují myšlenky pomíjivosti, smrti, přírody, otcovství či mystické zkušenosti. Do tohoto směřování se silně promítá duchovní odkaz fotografa a "patriarchy českého buddhismu" Františka Drtikola, k jehož následovníkům autor patří.

 Jen tlumočit, citovat, jen výřez letokruhu ze stromu života, jen jedno zrcátko, střep, který se snaží odrážet paprsky slunce a to i se stíny, jež do něho padají cestou. (z básně Věci)